Obec Rohatec
Květná 359/1
696 01 Rohatec
Rohatec
O vzácném uměleckém vkusu rohateckých žen svědčí kromě výšivek také malování na stěnách, žúdrech, na nábytku i na kraslicích. Ze stylizovaných růží, tulipánů, karafiátů a jiných květů, z jablíček, jahod, hroznů tvoří skupiny krásných ornamentů, jimiž ladně umějí vyplnit každou plochu, a které vhodným seskupením barev mile dojímají naše oko. V letech kolem roku 1900 vynikly jako malérečky a vyšívačky Alžběta Salčáková, Alžběta Zahnašová a sestry Anna a Barbora Burešovy. Ve zdejším kostele jsou uloženy překrásně vyšívané kasule, vela a antipendie, díla vzácné umělecké a etnografické ceny.
Anna Antošová, žena dlouholetého rohateckého starosty Františka Antoše, ozdobila krásnými slováckými ornamenty bohatě vyřezávaný nábytek, kterým je podnes vyplněna světnice v domě Zdeňka Cigánka v čísle 35. Malovaná truhla, slovácká židle, příborník, polička na talíře, postele s vysoko nastlanými peřinami, vycpanými bílým husím peřím v bílých prošívaných povlacích. Jaká to nádhera a pastva pro vnímavé oči! Tento nábytek s velkým uměleckým vkusem a vyčerpávající trpělivostí malovala tato lidová umělkyně několik let. Jí také částečně pomáhal její švagr, rohatecký rodák, ing. Jan Cigánek. Na tomto díle jsou uplatněny téměř všechny prvky lidového ornamentu. Jsou to symboly ze života našeho lidu.
V dobách před první světovou válkou měly v životě obce velký význam taneční zábavy či muziky, jak se jím tehdy říkalo. Konaly se v obecní hospodě, která stávala vedle školy. Pořádali je obyčejně stárci. Muzika, to byl ve vesnici velký svátek, na který se těšili mladí i staří. Muziky však nebyly časté. Tehdejší život na dědině se řídil přísně podle náboženské liturgie a podle toho se také řídily muziky. Muzika začínala obyčejně ve tři hodiny odpoledne. Kapela zahrála před hospodou (původně jen smyčcová) a za chvíli byla hospoda plná chlapců a děvčat, ale i strýčků u šentyše a tetiček na čúhačce.
Odpoledne tančila děvčata i chlapci jen po všednu. Teprve po večeři, po 18. hodině, přišli k muzice všichni nastrojení; děvčata obyčejně na srdečka, chlapci v bílých třaslavicích. Muziky bývaly veselé a končily až k ránu. Některé zámožnější chlapce provázela kapela až domů.
Nejslavnější však bývaly hody, pak hodky, kateřinská, štěpánská, volební stárků a fašaňková. Tančívala se polka, valčík, mazurka, šotyška, kvapík, vrtěná. Každému chlapci, který přišel k muzice, zahrála kapela pochod, on pak muzikanty pohostil vínem či režnou kořalkou.
Při fašaňkové muzice se tancoval řeťaz. U muzikantského pódia měli stárci stůl s vínem a skleničkami, v rukou drželi rozžaté svíce. Hudba zahrála valčík nebo polku a chlapci vyzvali děvčata k tanci. Každý tančící pár byl postupně u stolu zastaven stárky. Stárek zvedl hořící svíci nad hlavu a na toto znamení přestala hudba hrát. Vybídl zastavený pár, aby si vzali skleničky s vínem. Tito si pak ťukli, děvče zaplatilo. To se opakovalo tak dlouho, až se všichni tančící vystřídali. Někdy tanec trval i hodinu.
U každé muziky bývala dvakrát až třikrát volenka, nebo jak tehdy říkali ženské právo. Někdy se stávalo, že chlapec, který se zlobil se svou milou, dal vyhlásit volenku a čekal, zda si milá pro něho přijde. Nepřišla-li, bylo to znamením, že se hněvá opravdu.
Staří pamětníci vyprávějí, že i u nás se u muziky skákaly hošije. Je to však zvyk podlužácký.
U muzik bývalo sólo pro starší, jak říkali, staré kosti. Za toto sólo však musíli staří zaplatit.
Hody se slavívaly jen dva dny, v neděli a v pondělí. Teprve později se přidalo i úterý, kdy hody pořádala děvčata.
Při muzikách se hodně zpívalo. Výhradně však slovácké písně, které zněly po vesnicí i cestou domů. Mnohý chlapec pak zazpíval dostaveníčko pod oknem své milé. A tak po muzice vesnice usínala obyčejně až k ránu.
V nové době dává mládež přednost moderním tancům a džezové hudbě. Občas, v době plesů, pořádá TJ Slavoj krojovanou taneční zábavu, při níž možno spatřit chlapce a děvčata, ženáče i vdané v bezvadném kroji.
V zímě byla první radostná událost zabíjačka. Dyž bylo prasa pěkně ukrmené, nachystaly sa troky, štoček, sekačky, rožky, špídlíky a živica, zabíjalo sa skoro ráno, skoro ešče za tmy, aby sa do večera všecko stačilo udělat. Před zabíjačkú si zabijáči dávali na guráž štamprle slibovice. Tak sa jednu stalo, že byly v chlévku dvě veliké prasata. Chytač, kerý byl dobře nagurášený slibovicú, vlézl do chlévka a potmě uvázal jedno prasa za nohu. Potom ho tahl jak mohl ven, kde už čekál ze sekerú u dveří zabijáč, aby mohl týlcem sekery omráčit prasa, až vystrčí hlavu ze dveří. Protože prasa nechtělo ít, chytač chytl prasa za uši a táhl ho za sebú a volál: "Huš! Huš!" Zabijáč myslel, že volá: Už! A viďa cosi zablýsknút sa ve dveřách chlévka, praštíl týlcem sekery do hlavy prasete, aby ho omráčil. Učúl šak hrozný řev, protože to nebyla hlava prasete, ale zadek chytača ...
Dyž sa prasa omráčilo, pichlo sa pod krk na dvorku u chlévka. Krév sa chytala do mise a nalévala do hrnců. Děcka sa mohly na zabijačku dívat, a gdo sa nebál, mohl přidržovat prasa za ocas. Zabité prasa sa nagúlalo do troků, dali sa pod ně dva řetaze, posypalo sa živícú a polévalo horkú vodú. V horkej vodě sa pomocú řetazů a chlapů několikrát otočilo a pomocú řetazů sa zdrhly ščetiny z prasata. V práci sa pokračovalo dál, až sa uvaříl oběd. Byla to polévka, játra, ledvinky, podbradek a mozečková máčka, keréj sa říkalo zabijačková. Odpoledňa sa dělaly itrnice, jelita a přesbuřty, péklo sa maso a vařilo zelé. Večér sa zešla najbližší rodina na karmínu, gde sa všecko pokoštovalo. Děcka roznášaly zabijačku, itrnice, jelita a obařicu rodině, lebo súsedom. Na to sa dycky těšily, protože dostaly tringeld za donesení.
Fašaňk (masopust) bylo období nespoutaných zábav, neboť po něm nastával půst, kdy bylo veškeré veselí (muziky, svatby) zakázáno. A tož od neděle až do úterka bývalo dycky veselo. Fašaňk začínal v nedělu řetazem. To byla muzika, při keréj sa neplatilo vstupné. Sólo měly děvčata. Při muzice si chodily pro chlapců, s kerýma tancovaly a dyž muzika přestala hrát a pár zastavil u stola ze svíčku, mosela děvčica dat do "řetazu" a připit si s chlapcem, s kerým tancovala. Dyž to byl chlapec, kerý sa jí lúbil, tož sa nechála vidět. Dala aj zlatku a to bylo gdysi moc peněz! Tak sa šecky děvčata složily a moselo to stačit pro muzikantů na tři dni. Dyž nestačilo peněz, chodily třetí deň maškary s muzikú po domoch, lidé ím dávali obilé, lebo turkyň, keré sa prodalo a tak sa zaplatila muzika aj za třetí deň.
Na fašaňk sa zpívaly pěsničky, kerýma sa chasa lúčila s veselú dobú masopustu a nejeden chlapec lebo děvčica zesmutněli, že si ešče nenašli frajíra, protože v půstě si ho už nenajdú.
Na Smrtnú nedělu býval svátek malých děvčátek. To chodily po máji. Měly nastrójený zelený stromek, na kerém byly navěšané obrázky a pantličky. Menovál sa máj. S týmto májem chodily k tetičkám, kmotřenkám, súsedom a zpívaly:
Máj, máj, malena, gdes ty klůčky poděla?
Dala sem ich dala, svatému Jiří.
Svatý Jiří stává, pole odmykává,
aby rústly kvítíčka, na věnečky listíčka,
modrá fijala!
Děvčátka dostávaly do košíčku bílé vajíčka, cukrovinky a pomoranče. (Tento zvyk se udržel podnes.) Chlapci chodili na šlahačku. V nedělu na velikonoce sa všady malovaly vajíčka. Škrábané vajíčka se dělaly už 14 dní před velikú nocú. Dávaly ich veliké dívky velkým ohlapcom, keří chodili po šlahačce. Dyž měla děvčica galána a dala mu na šlahačku kapesník do nohavic, to znamenalo, že bude brzo svaďba. Malí chlapci dostávali po šlahačce malované a cukrové vajíčka, negdy aj pomoranče.
Před velikú nocú sa šecí chlapci těšili aj na klepání a hŕkání po dědině. Klepače a vrkače, keré si samí dělali, byly všelijak zdobené. Najpěknější byly vytrakslované. Po tychto jarních hrách nastala aj deckám povinnost a práca. V létě pásly husy, pomáhaly na senách, na žňách, prostírali obřísla, sbíraly klásky, nosily vodu, pohrabovaly. Na podzim sbíraly erteple, pálily natě, dělaly si pečénky, hlédaly v sadoch, pomáhaly otrhávat ovoce. Starší pásly krávy a koze. Při tém sa aj bavily. Nejeden kluk chytil skokana, nafúkl ho slámkú a pustíl na vodu. Ostatní kluci do skokana trefovali hrudama, aby splaskl. Kerému sa to podařilo, byl velikým hrdinú.
Lidové umění a citlivý vkus se projevoval a trvá do dnešní doby i při zdobení velikonočních kraslic. V dřívějších dobách se na červeném podkladě malovaly lučavkou různé rostlinné ornamenty. V novější době naše dívky a ženy ostrým pilníkem vyškrabují na vajíčkách slovácké ornamenty s tmavým barevným podkladem, nebo také malují vajíčka přímo tenkým kolíkem namočeným v barvě.
Po skončení šeckých polních prácí byly hody. Doma se šecko ukludilo, chalupy sa vylíčily zvnitřku aj zvenku, obrovnávky zasvítily jasnýma barvama, trčenice sa napiglovaly, nachystalo sa dobrot jak na svaďbu a mládež chystala před hospodú hodový máj a "zelené", pod kerým sa potom tancovalo. V sobotu před hodama sa šecko před domem aj na dvoře pozametalo, opařily sa slépky, husy, nadělaly "lokše" a mládež sa zešla za humnama zazpívat si hodové písničky.
Hody začínaly v nedělu ráno, gdy sa dostavili do rodin přespolní pozvaní hospodáři. Lidé si oblékli najpěknější šaty a šli do kostela. Na poledně byl hodový oběd a po něm sa ozývala muzika, kerá védla stárka pro stárku. Stárek byl volený chasú už na Ščepána a starál sa o pořádek na hodách. Stárku si zvolila šecka chasa před hodama. Chasa ze stárkem a stárkú šli s muzikú pro starostu a potom šecí dohromady šli k muzice, kerá bývala pod májem před hospodú. Hody trvaly tři dni. V nedělu byly najslavnostnější, protože každý mňél nekeho pozvaného. K muzice chodila chasa aj z druhých dědin. Hosťů vítali maršem. V pondělí byly hody pro domácích. Ty byly najveselejší. V úterý byly pro ženáčů. To sa tancovaly "vrtěné" a verbovalo sa. Žádné hody sa neobešly bez hodových pěsniček. Bylo ich hodně.
Dyž sme šli na hody, bylo nás jedenást, dyž sme šli z hodů dom, chybovál jeden z nás! Hody milé hody, nadělaly škody, zabili šuhajka, hodili do vody! Hody milé hody, už sem dohodovál, - už sem štyry noce doma nenocovál. Doma nenocovál, koně nepucovál, ešče ně tatíček za to vyhubovál! Ešče byly štyry týdně do hodů, už ně milá zakázala pit vodu. Dávala ně sladké vínko z pohára, přenocuj tu, švarný šohaj, do rána!
Chlapci:
Rohatecké dívky chtěly by boháčů a samy nemajú konopných rubáčů! Enom jedna měla ze saméj kúdele, ten sa í ukrútíl u saméj ......!
Děvčata:
Rohatečtí chlapci, gde vy máte stárka, leží za humnama, pije vodu z járka! Rohatečtí chlapci, haňba je to na vás, ztraťá sa pomyje, sváďajú to na vás!
Chlapci:
Rohatecké dívky, to sú hospodyně, neumňá rozeznat fazulu od dyně! Rohatecké dívky, majú křivé lýtky, byly by z nich saňky, vozit Strážničanky!
Děvčata:
Rohatečtí chlapci sú velice hrdí, dyž idú přes pole, objímajú vrby! Ten Martin Burešův, ten je najhrdější, došel k jednéj vŕbě: Moja najmilejší!
Hody bývaly dycky veselé, šecí sa na ne dlúho těšívali a rádi na ně zpomínali!
Svaďba byl'a v Rohatci dycky veliká událosť. Na ní sa zešlo půl dědiny, protože v rodinách bylo moc členů a věčinú byly rodiny zpřízněné. Už zvaní byl začátek svaďby. Zvaní začalo 10 dní dopředu v sobotu navečer. Družba, hlavní pořadatel, zvál ze starším mládencem, kerého si vybrál ženich, celé rodiny a mládenců. Drúžky si zvala na svaďbu nevěsta ze starší drúžkú, kerú si vybrala sama nevěsta. Hlavní slovo při zvaní měl družba. Dojda do chalupy, spustil: "Nemějte nám za zlé, že zme do vašého příbytku vstúpili. Není to z vůle našéj ani vašéj, ale z vůle ženicha a nevěsty, keří sa rozhodli svůj slobodný stav proměnit a do stavu manželského vstúpit. Prosá vás, abyste ich na téjto cestě doprovodili a potom jejích milými hostmi byli. Pochválen buď Ježíš Kristus!..." Po temto pozvání a pozdravení byli šeci pohoštění; a tak sa zvaly šecky rodiny, keré měl družba na papírku. Týdeň před svaďbú bylo doma šecko jak na kolotoči. Zabila sa jalovica a pořádné prasa, husy, slépky a kuřata a pékly sa v peci svadební koláče, kerých byly plné troky. Cukrové sa nepékávalo. To už byla vzácná svaďba, gde byly na stolách zázvorníky a trdélníky. Každý pozvaný donésl před svaďbú do svadebního domu vajca, putr, smetanu a drůbež. Dary dávali enom kmotři lebo tá najbližší rodina. To byly obrázky svatých, zrcadla, visací petrolínové lampy, legátky lebo malovaná truhla.
Večér před velikú svaďbú vyhrávala muzika "svícu" před svadebním domem. Ráno před zdavkama ešče jednú pozvali nevěsta s drúžku a ženich s mládencem šeckých svadebčanů. Nevěsta rozdělila šecky drúžky a každéj dala mládenca, kerý sa celú svadbu o drúžku starál. Mládenců poslala nevěsta pro drúžky. Každá drúžka měla nachystanú voničku z voskových kvítek a korálků obtočenú mašličkama, kerú dala mládencovi za klobúk. Mládenec dovédl drúžku na svaďbu do teho domu, kam byla pozvaná. Ženichových hosťů védl družba s muzikú pro nevěstu. Ženich šél poslední s rodičama. U nevěsty byli šecí pohoščení vařeným vínem a koláčama a ženich s nevěstu sa moseli před zdavkama odprosit rodičom. Obojí rodiče seděli na legátkách a před němá byly dvě stoličky zakryté bílým šátkem. Na ně si klekli ženich s nevěstú. Družba předříkával odprosování:
"Najmilejší rodičé!
Ačkoli sme téj naděje, že toto dnešní řízení vám tajně néni, přeca před týmato pány hosty zdvořile vašu rodičovskú odpověď žádám, esli týmto vaším dítkám do stavu manželského stúpiti svolujete?"
Rodiče řeknú: "Ano !"
Ženichovi a nevěstě řekl družba:
"A včíl, mílí snúbenci, dyž chcete dobrovolně svůj slobodný stav proměnit a do stavu manželského vstúpit, mosíte sa svých drahých rodičů odprosit a za rodičovské požehnání požádat."
Družba předřikuje a ženich za ním opakuje:
"Můj najmilejší tatíčku a mamičko!
Děkuju vám tisíckrát za šecku lásku, s kerú ste ňa od malička vychovali a esli sem vám gdy ublížil, alebo vás rozhněvál, prosím vás, odpusťte ně to!"
Stejně tak opakuje nevěsta. Potom rodičé žehnajú děti: "Požehnáj vám v novém stavu Bůh Otec, Syn a Duch svatý, amen!" Ženich sa odprosuje aj nevěstiných rodičů: "Můj nastávající tatíčku a mamičko! Prosím vás pěkně, abyste ně odpustili, esli sem vám negdy ublížil a přímite ňa za syna!" Nevěsta se odprosuje zas ženichových rodičů. Rodičé potom žehnajú budúcim dětom. Družba potom zeřadí svadebčanů. Dopředu děcka, za ně muzikantů, potom drúžku ze ženichem, za něma nevěstu ze starším mládencem, šecky drúžky a mládenců, starších lidí a na konec průvodu obojích rodičů.
Po zdavkách, keré trvaly do poledňa, sa šlo s celým průvodem tancovat do hospody. Starší hosté šli dom pokludit dobytek a převléct sa k obědu. Po hodině tancování sa průvod odebrál do domu ženicha a nevěsty, kde začlo hodování. Obědvalo sa na dvoře u stolů, večeřa byla v domě a v návratí, protože do domu by sa šecí nevlézli. K obědu byla lokšová polévka, vařené maso, slepičina se smetanovú máčkú, pivo, víno a koláče. Po obědě hrála muzika a zpívaly sa svadební pěsničky. U ženicha sa potom zeřadili šecí do průvodu. V čele průvodu nésli chlapci prápor z tureckého šátku a za veselého výskání šli s muzikú pro nevěstu. Potom šecí společně odešli na svadební taneční muziku, kerá trvala dlúho do noci. Svačinu, koše koláčů, donésly kuchařky do hospody.
Večera byla bohatá. Pečené maso, husina, zelé, koláče, zázvorníky, pivo, víno, sodovky. Po večeři sa šecí zešli u nevěsty, gde sa říkaly vínky: Starší mládenec nésl taléřek, na kerém byl pohárek s vínem a svíčku, že prý, aby dobře viděl na šecky drúžky. Družba oslovil každú drúžku vínkem.
Na příklad:
Krásnú vidím holubičku, jak cukrující hrdličku,
a to pannu drúžičku ménem Aničku,
kerá sa na mna dívá a po očku sa usmívá
, mám za to, že na miluje a věneček ně daruje.
Drúžičko, daj nám Pámbu zdraví!"
Muzika zahrála "vývod" a družička odpověděla:
"Můj mládenečku milý, červený a bílý,
připijám ti přes sklo, aby nám to plesklo."
Lebo:
"Pripíjám ti přes slepičí krk,
až polezu na pec, ty za mnu škrk!"
Muzikanti zahráli "vývod" a družba šél k další drúžce:
"Při tejto svadební tabuli, překrásný kvítek spatřuju,
krásnu vonnú fijaličku a to pannu drúžičku
ménem Bětičku.
Pro její mílú přítomnost, přeju jí zdraví hojnost!"
Po vývodu muziky drúžka řekla svůj vínek:
"Můj mládenečku milý, připíjám ti přes hrabě,
že sme obá na svaďbě.
Připijám ti přes kotel, aby sis utřel sopél!"
A tak družba obešél šecky drúžky a každá mosela řéct svůj vínek. Po odříkání vínku házaly drúžky do taléřka peníze. Družba potom předál taléřek s penězama starší drúžce a tá ich dala nevěstě a říkala:
"Hrky, hrky, hrkáty, proměňte se v dukáty!
A ty nevěsto, nastrč klín,
nech je to do roka céra lebo syn
. A dyž budú obá dvá, nech ti Pámbu pomáhá!"
Ostatní hosté přidávali na poviják. Družba šeckým poděkoval za dary a popřál ím zdraví. Po vínkách odešla nevěsta mezi vdané ženy, keré í zdělaly věnec a dali í čepec. Svadebníci sa bavili a zpívali:
"Ztratila sem pantlu, zelený věnec,
a gdo ho našél, starší mládenec.
A gdo ho našél, nech ně ho vrátí,
šak mu to mamička dobře zaplatí!"
Začepenú nevěstu dovédly ženy ženichovi ke stolu. Napřed mu dovedly starú babu v čepci, aby si ju kúpil. Ženich nechťél, že to néni tá, kerú si vybrál. Dyž dovédly pravú nevěstu, mosél také přidat na poviják. Potom sa svadební veselí rozprúdilo ve svadební hry, při kerých bylo hodně smíchu a radosti.
Hra "Na holúbka"
Zpívalo sa:
"Spadl s pece holúbek, rozpučíl si žalúdek.
Holubička plakala, že holúbka neměla!"
Slobodní byli v kruhu, držali sa za ruky a zpívali. Holúbek (mládenec) měl šátek a chodíl kolem kruhu. Šátek prostřél před vyhlédnutú drúžku. Na šátek si obá klekli a mládenec dostál od drúžičky hubičku. Potom si vzala drúžka šátek, pěsnička sa opakovala a drúžka si vybrala mládenca.
"Hra na medvěda"
To byla chlapská hra. Vedle sebe sa postavili třé chlapi. Prostřední mňél na hlavě klobúk lebo baranicu. Súsedů hladil po lícách a zpíval: "Můj malý medvěďu, máš hubičku od medu!" Při pohladění sa snažíl dat súsedovi facku. Súsed mu zas chťél zhodit klobúk. Dyž sa mu to podařilo, stal sa zas on medvěděm.
"Na ševca"
Na legátce seďél mládenec, kerý byl ševcem. Vedlé něho z oboch stran stáli dvá chlapi. Ševc naznačovál táhání dratví a tlučení na bot a každú chvílu uderil súseda pěsťú do nohy. Súsed ho za to mohl uderit vařajkú po ruce. Dyž sa mu to podařilo, byl ševcem. Při tem sa zpívalo:
"Dyž sa ševci ženili, na svaďbě sme nebyli!"
"Na káčera"
Kolem dokola chodily páry. Jeden mládenec byl sám a měl místo drúžky metlu. Zpívalo sa a muzika hrála: "Každý káčer svú kačenku drží si ju za ručenku!"
Slova sa pořád opakovaly a najednú muzika přestala hrát. Mládenec zahodil metlu a čekál, až sa budú mládenci s drúžkama měnit. Uchytíl si nekerú družku a ten mládenec, kerý zbyl, mosél vzít metlu a dělat káčera.
Negdy bývaly na svaďbě aj maškary.
První svadební deň sa skončíl ráno, svadebčané sa prospali a svaďba pokračovala druhý, třetí a další dni, až sa šecko zedlo. Potom sa nevěstě naložily peřiny a výbava na žebřiňák a svadebčané to odvézli do domu, kde mladý pár měl bývat. Tým sa svadba skončila.
V Rohatci se od pradávna sadila turkyň, keréj sa moc potřebovalo jak na krmení husí a kačen, tak aj na dokrmení prasat. Dyž sa turkyň na podzim vylámala a dovezla dom, mosela sa co najspěš odhrnút ze šústí, aby sa nezapařila. To sa scházala celá rodina a chasa z dědiny, aby byla práca brzo hotová. A to sa né enom povídalo, ale bylo aj veselých pěsniček, jedna za druhú.
Protože byla stodola plná turkyně, kerá byla na zemi na hromadách, moseli tatíček vyvézt žebřiňák před stodolu. Jak ale hleděli, dyž zme sa rozcházali a žebřiňáka nigde. Velice sa divili, že nečuli, že by negdo žebřiňák odvážal. Hledali sme ho šecí po celej dědině, ale nic sme nenašli. Po žebřiňáku ani památky, jak by sa pod ním zem slehla. Tatíček byli velice nazlobený. Dyž ráno uviděli žebřiňák na dochovej střeše stodoly, to už zme ím ani nechodili na oči. To klučiska večér celý vůz rozdělali, po kúskách ho odnesli na střechu a tam ho zas složili. Pro nich to nic nebylo, leda že udělali "na potvoru". Ale horší bylo že sa žebřiňák mosél zas zdělat dúle ... A potom prý sú dnešní chlapci horší než spěšéj!
A co sa ešče stalo? Ti istí chlapci našli jednu v poli strašáka. To tam dávali lidé do starých hader navlečeného pajdrláka, aby ím vtáci nezobali úrodu. Tož teho strašáka vzali a donesli do dědiny. V jedném domě bývala velice pěkná, ale aj fajnová Bětuška. Chlapci sa kolem ní enom točili, ale ona si ze žádným nechtěla zadat. Chtěla byt velice vzácná. Jednú večér chlapci uvázali strašáka na klučku dveří jejich chalupy. Měli najpěknější dveřa z dědiny, skleněné. Potom sa šecí skovali do škarpy před chalupú a jeden zaklepál na dveřa a honem utěkál za ostatníma. Čekali, co sa stane. Bětuška věděla, že gdosi o ňu stojí, ale hned neotevřela, až za chvilku. Potom potichučky otevřela dveřa a jakési chlapisko sa jí cpe do dveří. To byl ten strašák. Zakřičala na tatíčka. Ale ten sa trochu báli. Mysleli, že je to nejaký zloděj. Honem zamkli dveřa a šli do stodoly, vzali "lušňu" z voza, otevřeli bránku návratí, namířili lušňu na strašáka a zakřičali: "Stát, lebo střelím!" To už sa chlapčiska od smíchu popadali za břuchy a hybaj ho preč, aby ich strýček nepoznali. To bylo potom smíchu po dědině, že Bětuščin tatíček chtěli zastřelit strašáku z lušně. A že děvčici hodili do izby oknem ježka lebo celú hrst cvrčků, to nebylo nic divného!
Na podzim bylo v zahrádkách aj všelijaké ovoce. Strýc Jan byli velice lakomý. Měli v zahrádce pěkné hrozny, keré každý deň prohlédali, ale nedali nikomu ani koštovat. To sa dověděli chlapčiska. Francek, najvěčí kujón, řekl: "Temu lakomému Janovi mosíme neco vyvést! My mu ty hrozny v noci otrháme!" A tak sa večér vypravili na hrozny. Šli kolem humen, až došli k plotu strýcovej zahrady. Francek první přelézl plot. Dyž býl za plotem, volál na ostatních: "Vyhrňte si gatě nad kolena a rukávy nad loktě, je tu veliká rosa!" Chlapčiska ho velice poslúchall, šecí si vyhrnúli rukávy aj gatě a jeden za druhým přelézli plot a skočili do vysokých kopřiv, keré si tam strýc pěstovali pro prasa. Na hrozny už sa nešlo, ale Francka pořádně zmlátili za to, že ím tak špatně poradil. Ty plyskýře od kopřiv ich pálily ešče hodně dlúho!
V humnách aj ve ščepnicách bývalo hodně trnek-karlátek. Ty keré padaly, sa zbíraly na slibovicu. Zralé trnky sa otřepaly, nasbíraly do škopků a odvézly dom, gde sa z nich vařily trnky. Vaření trnek bylo velice zdlúhavé. Napřed sa trnky mosely vylúpat, nachystal sa kotel, do něho sa dál dřevěný měsíček, kerý nesmňél byt ani malý ani veliký, ale akorát. Byl připevněný na dřevěné kývadlo, kerým sa pořád měsíčkem hýbalo, aby sa trnky nepřipálily. Napřed sa trnky rozvařily na "lízačku", na keřú sa děcka velice těšily. Téj dostaly každý hrnek, k ní krajic chleba, popijaly, zakusovaly chlebem, lebo si ju natřely na chleba. To byla pro děcka veliká pochútka. Dyž sa šecky trnky rozvařily, začali sa všecí hostit. Negdy sa navařilo aj dva kotle trnek. Ty sa dávaly do dubových fasek a celý rok sa braly na vaření. Dělaly sa z nich buchty, pěry, mazaly sa na veliké, v peci pečené koláče a aj sa mastily na chléb. Trnky sa aj sušily v peci a v zimě sa vařily místo dnešního kompótu, kerý sa tenkrát nedělávál.
V každéj rodině měli stádo husí, keré byly potřebné né enom na jídlo, ale, a to je najdůležitější, na péří do peřin a duchen, keré sa budovaly dětom, až sa ožeňá lebo vďajú, protože v rodinách bylo víc dětí a každý mosél dostat duchnu aj peřiny iďa z domu. Tož sa šecko péří skládalo od narodění děcka až do jeho vdavek. A to péří, keré sa dávalo do míšků ze šeckých husí jedného roku, sa dralo dycky až v zímě.
To sa zešla celá rodina, tetičky, kmotřenky aj súsedy a najvěc mladých děvčat, ale aj chlapců. Drávalo sa celé večery. N'a stůl sa nasypala hromada péří, každý si vzál do levéj ruky hrst a pravú rukú odŕhal čisté peří od "špeněk". Ty sa házaly na zem, potom sa zmétly a dávaly sa do zhlavců, keré sa dávaly pod hlavu pod peřiny. Protože večer při draní býl dluhý, býl aj veselý. Zpívaly sa šecky možné pěsničky, vyprávjalo sa, co sa gde šustlo, ale aj o strašidlách a čarodenicách sa teho hodně napovidalo. To děcka ani nemukaly, aby ím nic neušlo.
Tož jednú vykládala jedna tetička, že její súseda je čarodenicú: "A jak sa tu pozná?" optaly sa děcka. "To máte tak! Má enom jednu krávu a její děcka majú každý deň omastěný chléb s putrem. Jak by to mohla ináč dělat, než si to mléko a putr načarovat?" Enom táto klebetnica neřekla, že její súseda místo pletek chodila kravičce na travičku, pěkně ju opatrovala v čistotě a za to jí dala kráva hodně mléka a mohla nastlukat putru pro svoje děcka. To jí enom tá tetka záviděli, ale běda řéct, že nemajú pravdu.
Negdy sa stalo, že děvčica měla galána, ale ešče sa to enom šuškalo. To potom ostatní nabrali špeněk a dyž šli ze drání, vysypali ich po celéj cestě od domu, gde bývala děvčica, až k domu, gde býval její galán. To už šecí věděli, gdo za kým chodí. Nejednú aj chlapčiska udělali bárjakú neplechu. Jednú večer, dyž sme sa už po draní rozcházali, otevřeli sme dveřa, a do izby čmách! Voda! To chlapci potichučku opřeli štandl s vodú o dveřa a dyž sme ich otevřeli, tož sa voda vyléla na nás. To bylo smíchu, ale aj nadávání mamičky. Péří sa dralo 14 dní a negdy aj měsíc, podlé teho, kolik bylo husí. Poslední deň sa nechálo enom málo peří na draní. To enom, aby sa neřeklo, že sa nedralo. A potom byl aldamáš! Bylo nachystaných koláčů, navařeného čaju lebo vína, negdy aj nejaká tá itrnica lebo oškvarek, vařené krúželky. Jedlo a zpívalo sa celý večér. Dyž sa zedralo peří v jednéj rodině, šlo sa drat na oplátku k druhéj, a tak to chodilo celu zimu.
Vypravovala Marie Hasíková, nar. r. 1898, obrázky malovala Anna Netíková, nar. r. 1917.
"Naša dědina je dnes pěkná. Lidé si stavjajú domy jak ve městě, pohodlné, pěkně upravené, v kerých sa ináč žije, než sa žilo v starších dobách. Domečky, keré bývaly u nás v dávných dobách, o kerých ste sa dočtli v kronice, byly inší než sú dnes. Takový dům, gde bývali naši stařečci, dnes už neuvidíte. Byl malučký, ale pěkný. Lidé byli skromní a žili v něm spokojení.
Z ulice sa vešlo malovaným žúdrem do síně, kerá měla východ na dvůr, jedny dveře do komory a druhé do izby. V síni byla příčná zeď, kerá nesla jednu stěnu komína. Ten byl důle rozšířený. Říkalo sa mu plášťový a slúžil také k udění masa. Pod ním byl kachlový šporhert, v kerém sa topilo dřevem. Oheň šél přes izbové kamna do komína. Teplo šak bylo enom v izbě, gde byly veliké kachlové kamna s trúbú na pečení. Kolem kamen byla veliká lavica, na kerej sa sedávalo, ale také spávalo. V síni byla také pec, gde sa pékl jednú za týdeň chléb, tři až pět pecnů, podle teho, kolik lidí bylo ke stolu. V peci se pékaly aj koláče k svátkom, na svaďby, sušily sa v ní trnky, hrušky, jabka. Říkalo sa jim krúželky. V izbě sa táto pec stavjala vedle kamen a slúžila k jakéjsi rekreaci pro nemocných, nachladěných členů rodiny, lebo na ní spávaly děcka. V síni byla do zdi vestavená polica na taléřky, kerá měla důle armárku na hrnce a svěcenu vodu. Hrnce a kastróle byly litinové, v pozdějších dobách smaltované. Mléko sa dávalo do hliněných vypalovaných hrnců, kerým sa říkalo látky. Vypalovaný, hliněný byl aj čepák, v kerém sa nosila v létě voda na pole a lúky, aby byla dlúho studená. Kromě police byl v síni stůl s trnožem, legátky lebo lavky. U tehoto stola sa v létě jedlo. V zimě sa jedlo v izbě.
V rohu síně stával dřevený dubový dřez na vodu, kerému sa říkalo štandl. Byl zakrytý deklem, aby sa neprášílo do vody. Do štandlu sa nosila voda ze studně v puténkách. Ve vodě ve štandlu byl dycky kus křenu, aby byla voda lepší a aby sa křen udržál čerstvý pro potřebu v kuchyni. Na umývání nádobí slúžil zvláštní dřevený škopek na třech nohách. Izba byla najdůležitější místnosťú celého domu. Tam sa spalo, jedlo, besedovalo, odpočívalo. V prostředku izby byl dřevěný slúp zakopaný v zemi, kerý podpíral rošt, na keřem byly trámy dřevěného stropu, lebo jak sa říkalo "podlahy". Slúp byl štverhranný lebo vícehranný, pěkně vyřezávaný. Za roštem bývaly kalendáře na čtení, snář, účty, lebo důležité listiny. Zem byla udúpaná hlina, posypaná žlutým pískem, kerý sa dycky k svátkom vyměnil. Stěny byly líčené vápnem, dúle na stěně byla červená, zelená lebo modrá obrovnávka.
Vedlé kamen s lavicú a pecú byly v izbě postele. Jedna z nich byla vystlaná peřinama až do podlahy. Na čelách postele byly podélně položené desky a pod něma byl prostor pro ukládám trčenic a škrobeného plátna. Menoval sa betlém. Peřiny byly vyšívané a pokrývka, kerá zakrývala betlém, byla také pěkně vyšitá. V betlémě sa nespávalo.
Kromě postelí, keré měly vysoké nohy, a na kerých sa spalo, byly v izbě pod něma bedny, kerým sa říkalo voznice. Na noc sa vytahly a slúžily na spaní pro dvě až štyry osoby.V izbě byla ešče truhla a kostn. Do tychto sa dávalo sváteční oblečení a prádlo. Kožuchy a haleny sa věsaly na bidlo, keré visalo blízko kamen u podlahy. V rohu izby byl pořádný stůl s trnožem a kolem něho lavka s vyřezávaným opěradlem. Nad stolem visala petrolínová lampa a na zdi bývaly obrázky malované na skle. Okna bývaly malé, aby bylo v izbě teplo. Na zimu ,sa ucpávaly suchým mechem. Velice důležitá byla komora, do keréj sa chodilo také ze síně. V komoře byl skřich na obilé, múčnica, v keréj byly příhrádky na chlebovú, ječmenú, pšeničnú múku a otruby. V komoře byla veliká podlúhlá truhla, keréj sa říkalo žigla. V ní byly starší, lebo všední šaty, lebo ty šaty, keré sa v tú dobu nenosily. U podlahy byl zavěsený chlebník, do kerého sa skládal napečený chléb. V komoře byla aj díža na zadělávání chleba. V kůtě stávala kopisť, s kerú sa mísil chléb. Dál tu byla maslénka na stlúkání másla, štvrť na měřání obilé, bidlo na věšání uděného masa. Na skřichu bývaly hrnce na mléko a čepáky, keré sa zrovna nepotřebovaly. Na múčnici bývaly dubové fasky na sádlo.
Chalupy byly pokryté doškama, keré si lidé sami dělali ze slámy. Zdi byly z nabijanice. Byla to směs písku, slínu a plev. Teprú pozdější sa dělaly tihle vepřovice, kerých sa používalo k stavjání. Stěny sa líčily aj z venku vápnem, dúle sa obrovnávaly červenú, modrú lebo zelenú barvú. Dyž sa šak negdy dostala iskra na střechu, zhořál ne enom jeden dům, ale při větře třeba všecky domy, keré byly blízko něho. To byla veliká pohroma a veliké neščestí mnoha rodin. Šak né enom ohňa sa lidé báli, báli sa ešče víc válek a vojáků, keří enom přecházali dědinú, kerú vyjedli a vykradli. Před vojákama sa lidé utěkali skovávat do okolních lesů. Měli s něma smutné zkušenosti a často našli dědinu vyrabovanú a vypálenú. Ba mnozí, keří včas neutékli, ztratili aj životy."
Vypravují: Marie Hasíková (74 let), Antonín Hasík (57 let) a Anna Netíková (55 let)
Za starých časů nebylo u nás ani rádija, ani eletriky, ani televize.
Ale děcka sú odjakživa stejné. Pohoršovaly, dyž neměly co dělat. Zima byla pro nich dlúha. Za nečasu nesměly ven a doma bylo málo místa, mosely byt hodné, nesměly křičat lebo sa kočkovat. To by měl březovec hody! A tož až na nějaké ty malé radosti, keré sa v zímě našly pro děcka, sa mosela nejak tá zima vydržat. Ale jaro, to bylo pro šecky děcka hej! Vyrukovaly z chalup za humna na trávníky, lebo na lúky na Dolňasko, a tam sa to rozléhalo křikem a smíchem od rána až do klekání, gdy mosely ít šecky děcka dom, lebo by ich zebrala klekanica. Co takové lúky šecko děckám dajú? Na jaro, dyž stromy majů dost míze, už hledali kluci vrbové prútí na píščelky. Kluci si uřezali pruty, položili na koleno a střénkem nožem ich otlúkali ze šeckých stran. Říkali si při tem:
"Otlúkaj sa píščeličko vŕbová, vŕbová,
nebudeš-li sa otlúkati,budu na ťa žalovati
císařu pánu,
on ti dá ránu,
až odletíš ke zlatému žbánu.
Huš, huš, huš! Vrazím do ťa nůž.
Vrazím do ťa kudličku, vyrazím ti dušičku!
Vrazím do ťa zavíráček, budeš zpívat,
tak jak ftáček!"
Nadělali píščelek pro každé děcko, a to sa pískot rozléhal po lúkách, až v ušách zaléhalo. Celé dni sa hrávaly děcka. A jaké to bývaly hry! Byly veselé a bylo ich tolik, že sa mohly pořád měnit a nigdy sa neomrzaly.
Jedna z tych her byla "Na hastrmana".
Děcka si našly důlek, do něho si čapl hastrman. Děcka sa postavily proti sobě a říkaly:
Hastrmane, tatrmane,
možeme si oprat šátky?
Hastrman odpovídal:
Možete, možete,
enom ně ty rybičky nepoplašte!
Děcka naznačujú zástěrama praní prádla a říkajú:
Perem, perem šátky, na ty naše svátky.
Až ty šátky opereme, hastrmana odereme.
Děcka přebíhajú proti sobě přes důlek a křičá:
Kšó, rybičky, kšó, rybičky!
Hastrman chytá decka za nohu a koho chytí, ten je hastrmanem.
"Na kokša"
Druhá hra, kerú děcka rády hrávaly, byla "Na kokša". Děcka se pochytaly za sebú v pási. Jeden dělál kokša a stúpl si před prvního z děcek. Říkál:
Kokeš!
První v zástupu děcek dopověděl:
Co chceš?
A dál:
Teho zadního!
Vem palicu, zabí ho!
Kokeš chtěl zadního chytit, přední roztáhl ruky a bráníl 'kokšovi dostat sa k zadnímu. Dyž sa mu podařilo zadního chytit, byl zadní kokšem a kokeš sa stal předním, a tak to šlo dál, až sa děcka vyměnily.
"Na zlatú bránu"
Velice rády sa děcka hrály na "zlatú bránu". Podlé počtu děcek sa rozdělili na dvě skupiny. Dvá si potajmu řekli, kdo bude čert a kdo anděl. První skupina procházela bránú, kerú udělál čert s andělem a říkali:
Zlatá brána otevřítá, štyřma kůlmi pedepřítá,
gdó do ní vejde, temu hlava sejde.
Nech je to ten, lebo ten,
nepustím ho z kola vén!
Keré děcko je v bráně, mosí ostat stát a Čert s andělem sa ptajú: "Ke komu chceš ít, k andělovi nebo k čertovi? Děcko si vybere a zařadí sa buď za anděla, lebo za čerta. Hra sa opakuje s druhú skupinú, až sa šecí zařaďá buď za anděla, lebo za čerta. Anděl s Čertem sa pusťá, udělajú mezi sebú čáru, zdvihnú ruky do vrchu a děcka křičá:
"Pálí!" (keré stójá za čertem),
"Studené !" (keré stójá za andělem).
Čert s andělem na každé zakřičání mávnú rukama dopředu a chcú jeden druhého chytit za ruku. Dyž sa to nekerému z nich podaří, tahne on a šecky děcka, keré stójá za ním, druhú skupinu. Tá sa šak nedá, tahne naopak a buď nekerá skupina vyhraje, alebo za velikého smíchu sa šecí poválajú na hromadu.
"Na Elišku"
To je hra, kerú sa rády hrávajú děvčátka. Jedna Eliška stojí v kruhu ostatních děvčat. Děvčata zpívajú a točá sa do kruhu:
Eliška, to co zpívajú, předváďá.
Děcka zpívajú:
"Eliška pyšná, došla k nám na hody, došla.
Sedni na stoličku, vypí gořaličku!
Má přemilá Eliška, červená, bílá růžička
. Obuj si své botky, co máš do robotky!
Opaš svú sukňu zelenú, co nosíš na mšu v nedělu!
Opaš si svůj pásek, vyšívaný šecek!
Má přemilá Eliška, červená, bílá růžička.
Vyber si z nás dětí, kerú budeš chtěti!
Třebas tu na konci, v tem zeleném věnci.
(Eliška si vybere nekeré děcko z kruhu, zatočí sa s ním "krupicu" a děcka zpívajú:)
"Eliška v kole tancuje a pěkných mládenců miluje."
Děcko, keré si Eliška vybrala, sa stává Eliškú a hra dál pokračuje.
"Rozčítávánky"
Před každú hrú sa děcka rozpočítávaly, gdo hru začíná, aby byl pořádek. Rozčítánek byla celá řada:
Had leze z ďúry, nese si kus kúry,
háklička, páklička, červená růžička,
haklí, pakli, ven!
Lebo:
En ten dyky, dva Špendlíky, huku, cuku, ven!
Seděla Kačenka na dubovém prútí, vyseděla pět vajíček,
kolem jedenásti. Holuby na duby, hop, škrk, ven!
Jede jabko po vodě, gdo ho chytne teho je,
Já sem si ho chytila, moje je!
Šél stařeček na kopeček, nařezat si hůlky,
edrmesr sa mu smekl, pořezal si půlky!
Pekelná rozčítávanka
Dyš sem šél do nebe, stavíl sem sa v pekle,
byl tam lucifér, pékl erteple.
Já sem mu povidál, aby ně jednu dál.
A on ně povídál, abych si nakopál.
Já šém mu povidál, že nemám motyčky.
A on ně povidál, že šak mám ručičky.
Děcka si aj uměly nadávat. Gdo se měno vál Antonín, tak sa mu nadávalo:
Antonín, vezl kmín,
vezl Kaču na tragaču,
fúk s ňú pod komín!
Matůšovi sa nadávalo takto:
Matúšu, šúšu, blechy ťa kúšú,
okolo pupka, jak ti to lupká!
Matějovi sa nadávalo tuto nadávkú:
Macek tácek, fifidlo,
šél do města pro mydlo.
Mydlo mu tam nedali,
pár facek mu přidali!
